(1.) Světoběžník Pavol Lošonský potřeboval v basketbalu změnu. A tak zkusil Kolín.

Narodil se sice v Bratislavě, a přestože procestoval půl světa, cítí se celý život Pezinčanem. Pezinok je slovenské okresní město asi 20 km severně od Bratislavy, na úpatí Malých Karpat. Nejen v minulosti, ale i v současnosti je, kromě jiného, známé produkcí kvalitních vín, jež se vyvážejí do celého světa. Pavol zde žil do svých 18 let, než se vydal na cesty, nejprve do USA (Kalifornie). Vlastně vyvezl z Pezinku svůj basketbalový talent a um a ke studiu na univerzitě samozřejmě i vědomosti. Pro Kolín je jedině dobře, že se jeho kroky pro sezónu 2021/22 zastavily v polabské nížině a Pavol oblékl dres s Medvědem. V patnácti odehraných zápasech zatím tráví na palubovce v průměru 24 minut a do kolínského banku přispívá 12,3 body a 6,9 doskoky.

‍

Kde a kdy jsi poprvé objevil basket?

Bylo to v Pezinku, v 7 letech. Začal jsem chodit do přípravky a potom to byli minižáci, starší žáci, až jsem prošel celou mládežnickou pyramidu.

‍

Kdo Tě přivedl ke sportu? Sportoval někdo ze Tvé rodiny?

Pezinok býval proslavené basketbalové město, kde se hrály Evropské poháry a klub rok co rok vyhrával Slovenské tituly. Všechny děti chtěly hrát basket a já jsem nebyl žádnou výjimkou. Basket hrál můj otec i strýc, stejně jako i moji bratranci a kamarádi v okolí, takže jsem poprosil, aby přihlásili do přípravky v sedmi letech i mě.

‍

Začal jsi hned hrát basketbal, nebo jsi vyzkoušel i jiné sporty?

Před basketem jsem půl roku chodil na taneční, nějaké to ča-ča si ještě dodnes pamatuji, ale basket mě chytil o mnoho více a proto jsem v něm dál pokračoval. Rekreačně jsem ale samozřejmě zkusil I jiné sporty, jako třeba lední hokej, cyklistiku, plavání atd.

‍

Pamatuješ si ještě na svůj první basketbalový zápas?

Ano, pamatuji. Prohráli jsme asi o 50 bodů se staršími kluky a já jsem tam jen tak pobíhal.

‍

Na jakých postech jsi v mládeži hrával?

Hrál jsem nejdřív na rozehrávce, ale když jsem začal v pubertě růst, přešel jsem postupně na křídlo. A až v 18 letech v USA mě trenér přeřadil na pozici čtyři. Tehdy jsem už měl skoro 2 metry. Myslím, že z každého postu jsem něco pochytil a jsem za to velmi vděčný.

Jakého mládežnického úspěchu, osobního i týmového, si nejvíc ceníš?

Nějaké to turnajové ocenění bylo, ale individuálně si nejvíc vážím toho, když mě vybrali mezi ALL STAR 5 na evropském turnaji středních škol ve Wroclavi. A týmový úspěch, to byl můj první rok v Anglii, kdy jsme vyhráli Britský pohár, Britskou ligu a nakonec jsme se stali i „Champions“ v play off.

‍

Jak se Ti dařilo kombinovat školu a sport?

Mně šla škola celkem od ruky. Byl jsem vždy poctivý v přístupu i v docházce a pokud jsem seděl na hodinách a později na přednáškách na univerzitě, kde jsem studoval sociologii a dosáhl bakalářského titulu, tak se toho na mě vždy dost nalepilo, abych mohl procházet na Béčka, při nejhorším na Céčka. Studium a basket v USA tvoří vždy symbiózu. Na základě mého talentu v basketu jsem dostal plné stipendium na univerzitě. Ale na druhé straně, pokud nemáte stanovený průměr známek, dostanete stopku a nemůžete hrát. Přednášky a jiné školní záležitosti jsme vždy měli rozvrhnuté mimo tréninkové povinnosti, takže všechno se dalo zvládnout a stihnout.  

‍

V kolika letech a kde jsi poprvé nakoukl mezi dospělé?

Bylo to na přelomu 16-17 let, kdy jsem začal hrát v první Slovenské lize. Tam jsem zjistil, že mužský basket je úplně jiný sport než ten mládežnický.

‍

Kam směřovaly Tvé basketbalové kroky potom?

Poslední dva roky na střední škole jsem tedy hrál první Slovenskou ligu a při tom se snažil dostat do USA na univerzitu, abych mohl studovat vysokou školu, ale i zároveň hrát univerzitní basket. Naštěstí se mi to všechno podařilo. Následující 4 roky jsem byl v Kalifornii a ve 23 letech, po univerzitě, jsem se vrátil do Evropy. A začal jsem hrát basketbal profesionálně, nejprve na Slovensku, potom v Anglii, Francii a v Česku.