Jak vychovat jednoho z nejlepších rozehrávačů KNBL

Každý, kdo se někdy věnoval jakémukoliv sportu a bral to vážně ví, jaká je to dřina. A každý, kdo vedl ke sportu své děti ví, že z pozice rodiče je to ještě náročnější. Bez rodičů to totiž prostě nejde. Téměř žádný malý sportovec si to samozřejmě neuvědomuje, ale postupem času mu to určitě dojde. Prát sportovní vybavení, žehlit, vařit, dohlížet, aby neflákal školu, vyslechnout, podporovat, cestovat a fandit na utkáních, pochválit, pofoukat bolístky... . A když jste na to sama, je to ještě složitější. Jak se to dá zvládnout, by mohla paní Gabriela Čížová dlouze vyprávět. Maminka kapitána kolínských Medvědů má toto vše za sebou. A úspěšně!

Věnovala jste se Vy nějakému sportu? Pokud ano, jak dlouho a na jaké úrovni?

Od dětství jsem ráda běhala a závodně jsem dělala judo. Ale ne dlouho. Na míčové sporty jsem nikdy nebyla. A doteď hodně jezdím na kole.

Čí to byl nápad, že bude Adam hrát basket?

Adam byl velmi temperamentní dítě. Od tří let jsem ho přihlásila na hokej, a taky na lyžování. Pak jsme šli jednou do kina na SPACE JAM s Michaelem Jordanem v hlavní roli. Adamovi bylo necelých šest, ještě neuměl číst a film byl s titulky, ale to mu vůbec nevadilo. Ta hra ho tak učarovala, že nemluvil o ničem jiném a říkal, že chce být basketbalistou. Od té doby běhal s balónem a dribloval. Prodali jsme hokejovou výstroj a přihlásila jsem ho na basketbal. To mu bylo asi sedm.

Téměř u každého dítěte sem tam přijde krizové období, kdy chce skončit. Nastalo to i u vás?

Nikdy nechtěl skončit s basketbalem. Nevynechal ani jediný trénink. Na každý se hrozně těšil.

Jaký byl Adam student? Neměl kvůli basketu problémy ve škole?

Byl úžasný a naprosto samostatný. Ani v první třídě mi nedovolil se s ním učit. Na základní školu chodil jen na 1. stupeň a pak už na sportovní gymnázium. Samozřejmě, jeho přístup ke studiu se s věkem změnil.

A jaký byl vůbec jako dítě?

Byl velmi kamarádský, takže u nás bylo pořád rušno. Potřeboval neustále nějakou činnost. Každou volnou chvíli, a hlavně o prázdninách, jsem se snažila, aby měl nabitý program. Nedokázal jet ve vlaku a jen se dívat z okna. Neustále jsme něco hráli - karty apod. Když jsme byli lyžovat na horách, museli jsme být na sjezdovce první a lyžoval až do úplného konce. A když byl úplně malý, nikdy jsem si nestihla vypít teplé kafe.

Patřila jste od začátku mezi ambiciózní rodiče, nebo jste byla ráda, že Adam něco pravidelně dělá a má kde odpustit přebytečnou energii?

Nebyla jsem vůbec ambiciózní. Kvůli přebytečné energii jsem ho přihlásila ve třech letech na ten hokej, protože tréninky jiných sportů nezačínaly v tak brzkém věku. Chtěla jsem mu umožnit, aby dělal to, co ho baví. Ale důležité bylo, mu to ukázat. Ani ve snu mě nenapadlo, že si vybere zrovna basketbal. Ještě, že jsme tenkrát šli do toho kina.

Chodila a jezdila jste skoro na všechny zápasy a určitě to bylo časově i finančně náročné. Proč je vlastně rodič ochoten pro své dítě toto podstoupit?

Chodila jsem na všechny, i na ty ze začátku, kdy tam hrál jen minutu. Chtěla jsem ho podpořit. Měla jsem radost z každého jeho úspěchu. Takové mládežnické mistrovství republiky v Praze nás stálo stejně jako dovolená na Jadranu. Vždycky jsem to nějak udělala. Chtěla jsem, aby byl šťastný. Bylo to pro mě prioritní.

Jaký byl Adam po zápasech? Odrazil se na jeho náladě výsledek utkání? Ptám se proto, že dnes, po nepovedeném utkání, není radno se k němu přibližovat ☺.

Vždycky jsem mu přála samozřejmě výhru, ale je pravda, že po prohraném zápase to bylo tak, jak říkáte. Když vyhráli a dařilo se mu, tak jsem měla radost a ještě jsem si oddechla.

Z vlastní zkušenosti mohu zodpovědně říct, že i díky basketu jsem si u svého syna obávané puberty ani nevšiml. Prostě nepřišla. Jak to bylo u vás?

Tak u nás puberta byla. Se vším všudy! Bylo to těžké období.

Na jaký zápas z Adamova mládežnického působení nikdy nezapomenete?

Byl to McDonalds Cup v roce 2003. Tehdy získal první trofej za nejúspěšnějšího hráče a já jsem si poprvé všimla, že je tak trochu výjimečný.

Kdy jste začala tušit, že může Adam v basketbalu něčeho dosáhnout?

Až když jsem za něj podepisovala první profesionální smlouvu s NH Ostrava, protože mu ještě nebylo osmnáct.

Jaký to byl pocit, když Adam začal nastupovat mezi dospělými? Nebála jste se, že se mu mezi těmi hromotluky něco stane?

To mi ani nemluvte. Více jsem se bála, než fandila, protože nějaká zranění do té doby už proběhla. Bojím se doteď, každý zápas.

Jak jste vnímala, když Vám v roce 2016 odešel přes půl republiky do Kolína?

Když mi to oznámil, nějak mi to nedocházelo. A hlavně mi ten Kolín nepřišel tak daleko. Odstěhoval se velmi rychle. Prostě co potřeboval, naházel do auta a s kamarádem odjel. Doma měl veškerý servis, bála jsem se, že zhyne. Volali jsme si, jak se co vaří, jak pere, a když jsem pak po měsíci přijela poprvé do Kolína, byla jsem velmi překvapena, jak to zvládl.

Začátky v Kolíně pro něj nebyly jednoduché. Dlouho nehrál pro zranění a poté nebyl využíván tak, jak by si představoval. Jak to snášel, přišel si k Vám obrazně pobrečet?

Nikdy. Nesl to statečně. Oba jsme věřili v dobrý konec.

Postupně se ale vše v dobré obrátilo. Díky své zarputilosti dostal kapitánskou pásku a stal se jedním z nejdůležitějších článků týmu Medvědů. Kde se to, podle Vás, zlomilo?

Asi nezlomilo, přišlo to postupně. Adam udělal na sobě v Kolíně kus práce. Ještě v Ostravě se spřátelil s řeckým basketbalistou Savvasem Manousosem, který s ním hrál v NH. Byl za ním i v Řecku, kde samozřejmě také trénoval a učil se. Hodně se staral o své tělo a myslím, že tak nějak vyzrál i psychicky.

A pak přišla doslova bomba. Jako kapitán přivedl Kolín ke dvěma medailím (stříbro v poháru a bronz v lize). Jak se v takových chvílích cítí maminka?

To nejde ani říct. Zase jsem byla šťastná, protože on byl také.

Navíc byl vyhlášen v sezóně 2020/21 MVP celé soutěže a dva roky po sobě vybrán do nejlepší základní pětky KNBL. Co Vás v té chvíli, když jste se tato ocenění dozvěděla, napadlo?

Napadlo mě, že si to určitě zaslouží.

Vrcholový basketbal není na celý život. Adam to moc dobře ví a neponechal nic náhodě. Máte z jeho studijních výsledků stejnou radost jako z těch sportovních?

Adam dobře ví, že nebude hrát basketbal celý život. Ale už jako velmi mladý, když ještě nevěděl, že se basketbalem bude živit, říkal, „Miluji basketbal a jestli nebudu hrát, tak budu aspoň prodávat balóny.“ Tak teď už studuje, aby z něj byl trenér.

Dovolím si zabrousit do soukromý, nevadí? Celý život jste toho svého kluka piplala a teď Vám ho odvede nějaká cizí ženská. Jak tohle vidí maminka?

Klárku znám už dlouho a jsem ráda, že ji Adam má. Jinou si s ním ani nedovedu představit.

Máte nějakou příhodu z Adamova dětství, která by ho plně charakterizovala?

Když nám na horách po celodenním lyžování ujel autobus a my tam stáli ve tmě sami, unavení a prochladlí. Já jsem se dala do breku a Adam se smál a začal tančit, prý abychom nezmrzli.

Velmi si vážím, že jste si udělala čas na rozhovor, a za všechny kolínské fanoušky děkuji, že jste nám toho Vašeho kluka půjčila do týmu Medvědů. Protože nevíme, co bychom si bez něj počali.

‍

                                                                                                                                                   fcr