Basket mě vždycky hrozně bavil, aneb poslední hráčský rozhovor Davida Machače - část 2

V sezóně 2011/12 jste byli v lize bronzoví. Jak na to vzpomínáš?

Super. Tenkrát to byla neuvěřitelná euforie. Pořád vidím před sebou tu nacpanou halu, diváky na schodech. Nádhera. Lidi nám volali o lístky. Každý chtěl naše zápasy vidět, i lidé, které do té doby basket nijak moc nezajímal. A v týmu byla obrovská pohoda. Všichni jsme si povahově sedli a táhli za jeden provaz. Letošní sezóna mi to hodně připomínala.

Když už jsi to nakousl. Který tým je podle Tebe lepší, tehdejší nebo ten letošní?

To je strašně těžké posoudit. Oba týmy si jsou velmi podobné. Samozřejmě, nejdůležitější na tom je, že jsme u toho pokaždé byli Jelen a já, bez nás by to 3. místo nebylo (smích). Tehdy tu byl Rashaan Ames, letos zase Adam a "Líčko" (Lee Skinner). Ale základem je ta atmosféra v týmu. Ono to není snadné, když se před začátkem každého ročníku vymění třeba půlka mančaftu. Chvíli to trvá, než si to sedne a někdy si to nesedne za celý rok. Ale tenkrát i letos nám to prostě klapalo po všech stránkách. Tehdy jsme zavedli předzápasové pizzy, kde se všichni scházeli. Letos to bylo kvůli covidu těžší, ale také jsme to zvládli. Ne, neumím odpovědět, který tým byl lepší. Pro mě je to fifty-fifty.

Kterou sezónu považuješ Ty osobně za nejúspěšnější?

Asi se opravdu nedá jednoznačně tvrdit, který rok byl pro mě nejlepší. Moje první medaile byla v Brně, ale tam se s tím tak trochu počítalo. Brno mělo velmi silný tým, který byl po celou sezónu aspirantem na jednu z medailí. Ale byla to moje první. Rok 2011/2012 a první velký úspěch Kolína, euforie s diváky. Nádherně jsme si to užívali. A letos? Sice to bylo bez diváků, ale zase jsme vybojovali dvě medaile, stříbro v poháru a bronz v lize. Navíc se letos hrálo o finále, kdy jsme Opavu dostali až do pátého zápasu. Před devíti lety nám Nymburk moc šancí nedal. Takže vlastně mohu říct, že těch nejlepších sezón jsem měl víc. A jsem za to rád.

‍Co způsobilo, že jste po tom prvním bronzu malinko ustoupili z vybudovaných pozic?

Český ligový basket je v tomto strašně složitý. Sestava se každý rok obmění a tým si nemusí sednout. Musí se povést mix českých hráčů a cizinců a to není jednoduché. V lize je vlastně jedinou výjimkou Opava, kde se ti hráči moc nemění.

Jak se stalo, že jsi v Kolíně zakotvil na tak dlouhou dobu? Nebo i natrvalo?

Určitě natrvalo. Za prvé nemám rád změny. A za druhé, potkal jsem tu spoustu super lidí, jak v basketu, tak i mimo něj. Zapadl jsem sem a prostě se mi v Kolíně líbí. A navíc už tu mám i nové basketbalové povinnosti. Z palubovky jsem se přesunul na trenérskou lavičku. Ještě v průběhu aktivní kariéry jsem začal s trénováním mládeže v Kolíně a teď v tom chci pokračovat. S vedením BC Kolín jsme okamžitě našli společnou řeč a jsem přesvědčený, že to bude ku prospěchu všem, dětem, klubu i mně.

Teď už můžeš. Ohodnoť sám sebe. Jaké byly Tvé slabiny a jaké přednosti?

Slabin? Těch byla spousta. Určitě jsem byl „špičkový“ hráč, žádný skokan. Levou ruku jsem měl na opírání a z hlediska pivota hra zády ke koši taky nic moc. Ze silných stránek určitě střelba a taková ta česká vyčůranost. Věděl jsem, kam si stoupnout, dokázal jsem si předpovědět, kam se míč odrazí. Uměl jsem být občas o myšlenku napřed.

Měl jsi v lize oblíbený a neoblíbený tým?

Samozřejmě, to má každý. Já neměl rád fyzickou hru. Když jsem viděl na soupeřově půlce Radka Nečase, už mě vše bolelo předem. A speciálně oblíbený asi ne. Když se mi dařilo, a vyhráli jsme, byl každý soupeř oblíbený (smích).

A to samé, oblíbenou a neoblíbenou halu?

Na začátku to bylo určitě USK, jsou tam hrozně tvrdé koše. Ale postupem času se to zlepšovalo. A určitě jsem neměl rád velké haly, jako byly Sparta nebo Opava. V těch ostatních to bylo v pohodě.

Kdy v Tobě začalo zrát rozhodnutí na ukončení kariéry?

Posledních šest let.

Tak to bylo asi těžké rozhodování, když to trvalo tak dlouho. A co v tom hrálo hlavní roli, věk, rozrůstající se rodina, únava?

Těžké ani ne. První větší impuls přišel před třemi roky, když v Kolíně končil trenér Benaček. Ale pak jsem si řekl, že chci zažít ještě nového trenéra. A nebyl jsem v týmu jen do počtu, takže to tak nějak samo plynulo dál. Únavu jsem pociťoval spíš psychickou než fyzickou. Hlavně v červnu a v červenci, kdy musí člověk trénovat sám a udržovat se v kondici. Tam je to na morální vlastnosti hodně náročné. Jak v srpnu začne společná příprava, už je to „brnkačka“.

Který trenér Tě podle Tvého názoru nejvíc ovlivnil?

Zase tak moc jich nebylo. Určitě brněnská legenda Miki Pospíšil. Ten mi hodně pomohl v začátcích. Potom Predrag Benáček, osm společných let se musí projevit. A pak nakonec jsem chtěl zažít Mirka Sodomu. Věděl jsem o jeho úspěších s mládeží, kluky U19 jsem znal, vlastně s nimi i hrál a byl jsem zvědavý, jak se jeho progresivní trenérský styl promítne do A týmu.

Tvoje ideální sestava z hráčů, se kterými jsi hrál? Samozřejmě David Machač na pozici 4 nebo 5, jak si vybereš.

Za tu dobu jsem hrál se spoustou lidí, takže to bude hodně těžký výběr. Adam na mě bude asi naštvaný, ale na rozehře Rashan Ames, vedle něj Roman Marko, na křídle Jakub Skála z Houserů Brno. A pod košem bude přetlak, tam jen jedno jméno nedám. Petr Benda z Nymburka a s ním rozhodně Standa Zuzák a Jirka Jelínek.

Existuje otázka, na kterou ses těšil, že na ni v rozhovoru odpovíš a nikdy Ti ji žádný novinář nepoložil?

O mně se vždy vědělo, že mediální pozornost nevyhledávám. Nikdy jsem to moc neprožíval. A když už rozhovor přišel, snažil jsem se k tomu přistupovat zodpovědně. Ale vysněnou otázku jsem neměl.

Co myslíš, že Ti proběhne hlavou 18.9.2021, až si sedneš do hlediště Geosan arény na úvodní zápas nového ročníku Kooperativa NBL mezi BC Kolín a Nymburkem?

Nene, kdepak, žádný sentiment nebude. Konečně si k tomu dám pivo a párek a vychutnám si, jak to budou kluci válet.